Jak to vidí žena: šatičky, sukýnky, svetříky, botičky, chci je. Hned. Jde se na to. Navrhnu manželovi, že potřebujeme udělat velký nákup, ať se mnou zajede do velkého nákupního centra. Až nakoupíme potraviny, skočím si do pár butiků s hadříky a vyberu si něco úžasného. On mezitím pohlídá vozík.
Jak to vidí muž: Zas je z něčeho nadšená, proboha kolik to bude stát? A musí to vůbec mít? Vždyť má plnou skříň oblečení a na sebe si bere jen jedno. Proč musíme jet do nákupního centra, tolik lidí, koneckonců by stačilo koupit salám, chleba a pivo. To je přece to nejdůležitější. Dávají fotbal a já zas budu hodiny čekat někde mezi fůrou lidí (ženských), které nutně potřebují „něco“ koupit. Ale nevědí co. Jen vědí, že je to nutné a nesnese to odklad.
Stěží kde je alespoň jedna lavička před kabinkami a jiní chlapi, taky „čekající“ jen tak bezradně jeden po druhém kouká, jestli to nebude vypadat blbě, když si tam vedle sebe sednou, nebo, kdo si lavičku utrhne dřív a bude tam sedět sám. A čekat sám. Kdyby tak existovaly čekárny pro muže. Než si jejich partnerky konečně vyberou. To by byla nádhera! Už to vidím v barvách, mohli bychom na velké televizi sledovat fotbal, nebo hokej, zahrát si třeba biliard, k tomu alko / nealko nápoje, to by bylo fajn. To čekání by se stalo zábavou, pak by chlapi neměli takovou nechuť jet do nákupního centra a těch několik hodin, co si jejich partnerka vybírá, by jim krásně uteklo. Nádhera. Když už to musí být, tak takhle.
Jenže nic takového není. Bohužel.
Nechceme být jen hlídači vozíku, čekateli a platiči účtů všeho toho nutně potřebného z důvodu touhy naší partnerky být in.
Stejně tak je to i s řízením, stali jsme se dobrovolnými řidiči svých žen na cestách po nákupech, za zábavou a povinnostmi. Nelíbí se nám to, jenže nemáme sílu vést s partnerkami obsáhlé debaty na téma výmluv, proč ani tentokrát neřídila, přestože má už tak dlouho řidičák. Je to vyčerpávající. A tak stále dokola a dokola vyhnout se dalším rozepřím, řídíme a vozíme je, kam je potřeba. Neradi, ale z lásky k nim.